pondělí 25. září 2017

Na rozcestí

Ani se nestačím divit, že už je to rok od posledního článku. V té době jsem byla rozhodnuta hubnout, protože jsem si z dovolené v Chorvatsku odvezla depku. Hm. V tom případě se u mě za ten rok nic nezměnilo. Včera jsem se vrátila z Říma a pocity mám velmi podobné.
Možná se divíte, proč jsem z ničeho nic přestala psát, bez rozloučení, bez vysvětlení, prostě čau mňau. S několika z vás jsem o tom vedla sáhodlouhé rozhovory u piva a pokládala jsem věc za uzavřenou. Tento blog jsem založila v době, kdy jsem na tom nebyla nejlépe. Tzv. období temna, jak se říká. Samozřejmě, že v tom byl chlap, co jiného by taky mohlo zajímat dvacetiletou holku v rozpuku. A co jiného by ji taky mohlo dostat na kolena než to, že se na ní jeden z těch úžasňáků  vykašlal.
Nedávno jsem si pročítala všechny články a fascinovalo mě, jak mi vlastně psaní blogu změnilo život. Říkala jsem si, abych mohla něco psát, musím přece něco první zažít, a tato myšlenka mě hnala dopředu. Díky tomu jsem nasbírala zkušenosti, ze kterých budu čerpat snad celý život. Stáž v ELLE, cesta do Ameriky a taky nesmím zapomenout na ty eskapády při hledání nového prince. Úspěch střídal pád a já všechno pečlivě zaznamenávala sem. To dobré jsem tím zpečetila a z toho zlého jsem si udělala srandu. A bylo.
Přesně rok na to, co jsem začala psát blog z důvodu, abych změnila svůj život, (nekecám, opravdu to byl přesně rok), jsem svého prince našla. A další články už byly jen nucené výplody čehosi. Neměla jsem o čem psát, byla jsem prostě šťastná.
Dnes mi přijde, že jsem opět na rozcestí. Ne, s nikým se nerozcházím (zatím), neumírám (snad), škola mě baví (dejme tomu), začínám pracovat na své kariéře (horko těžko). Jak sami vidíte, v hlavě se mi honí spoustu pochybností, takže si pohrávám s myšlenkou, že opět vyzkouším zázračnou Zoe a třeba se všechno tak nějak vyřeší samo. Co si o tom myslíte? Šli byste do toho se mnou?

pondělí 19. září 2016

Hubnu! Hubni se mnou.

Už jsem se na to psaní chtěla vyprdnout, protože znáte to, škola dodělaná, tak už není důvod prokrastinovat, jenže jsem pak zas byla na jedný párty, přišla za mnou holčina a že čte můj blog atd. a to mě vždycky tak potěší, dojme a nakopne (ikdyž třeba v tu chvíli držím profíkovskej poker face), že prostě zase něco napsat musím, abyste vy cácory měly co číst.
A musím vám něco říct. Ale jen opravdu v rychlosti. Nedávno jsem byla se svým klukem na dovolený (nebojte, tenhle článek nebude o tom, jak to bylo perfektní, ani o tom jak nebylo) a vlastně mě ten můj kluk viděl poprvý pořádně na denním světle v plavkách, jakože téměř nonstop. Do tý doby jsem si myslela, že sice mi ty mražený pizzy a vanilková zmrzlina jdou trošku do bříška, ale že si pořád udržuji jakž takž svoji váhu, o který google říká, že je to dobrá váha, takže jsem na nějaký hubnutí, diety a cvičení kašlala. Jím, co jíst chci, v jakoukoliv denní i noční dobu a nazdar. Jenže to byste nevěřili, co provede taková jedna romantická chvilka. Chcete  fotku se svým klukem na velkým šutru v moři a musíte ji fotit na osmkrát, protože máte všude buď vylezlý břicho,  tlustý stehno nebo divně provislou kůži na ruce a podobně. Takže Jakub zpruzelej, že musí půl hodiny sedět na tý skále, která ho tlačila do zadku a já při pohledu na osmou fotku, kde mi pro změnu z plavek při krkolomné poloze, aby nic nebylo vidět, vylezlo to nejcennější, co mám, odběhla do stanu a tam zbytek dne usedavě bulela, že jsem nechutná.
Prostě tohle se musí změnit. Máte někdo nápad, jak by to mohlo jít, abych se nemusela účastnit společných cvičeních ve fitkách, nikam neběhala, neplatila si sumy za osobního trenéra, bavilo by mě to a nemusela bych mít furt hlad nebo si složitě vyvařovat? Děkuji za všechny vaše cenné rady! Zatím to teda vidím jen na omezení mražené pizzy a vanilkové zmrzliny a že si třeba udělám ráno pár kliků s tím, že začnu na jednom, protože už je ten jeden je pro mě výzva minimálně na týden práce. Taky bych byla nejradši, aby se ke mně někdo připojil, a věřím, že se někdo najde, protože mám spoustu kámošek i kámošů, co to taky potřebujou, abychom se mohli vzájemně hecovat. Tak co? Kdo hubne se mnou?

pondělí 25. července 2016

#ellebeautylounge

Po všech těch radostech a strastech, které státnice provázely, jsem prvního července všechno hodila za hlavu a vyrazila na filmový festival do Varů. Pracovně, jak jinak. I když tahle práce je spíš odměna. Jak by řekla šéfredaktorka nejčtenějšího módního časopisu, je to práce, pro kterou by dalších tisíc holek zabíjelo. Nevím, jestli zabíjelo, ale určitě by pár vyškrábaných očí a několik trsů vytržených vlasů padlo za vlast. Naštěstí jsem se prát nemusela, maximálně s kufrem, do kterého jsem svou celou letní garderóbu (škoda, že celý festival pršelo a byla zima) a šestery boty jen těžko vměstanala.
Mým úkolem bylo tvořit web, který čtenářům ukáže atmosféru ze zákulisí filmového festivalu. Z míst, kde se hvězdy líčí na červený koberec, oblékají luxusní róby a klábosí o filmech. Super!
Celebrity, večírky, krásné šaty, šampaňské, artové filmy, kocovina, arogance, závist, snobství, soutěživost, přátelství, úspěch, dokonalost - to všechno jsou Karlovy Vary. Je to jiný svět. Ne pro každého. Ne pro holku z vesnice, která nakupuje v sekáčích, někdy jí čínský polívky a používá levnou řasenku. Co si budeme povídat, mezi tím vším jsem neznamenala vůbec nic. Mezi lidmi, kteří soutěží o to, kdo má víc followerů na instagramu, se svojí slabou stovkou jen těžko zapadnu. Mezi lidmi, kteří večeří humry a snídají kaviár, já se svým Rio Mare jen po výplatě a za odměnu, budu stěží dělat machra. Mezi lidmi, kteří dávají za návštěvu kadeřníka tisíce, se svým domácím růžovým ombré za hvězdu spíš nebudu.
Ani jako online redaktorka ELLE Beauty Lounge, protože moje práce stejně tolik vidět není. Děkuje se vizážistkám za dokonalý make-up, vždy se ocení práce kadeřnic, které musí x hodin stát na nohách a vytvářet jeden drdol za druhým a celou nádheru završí fotka na balkóně, kterou cvakne talentovaná fotografka. Ale žádná celebrita za vámi nepřijde, že děkuje za tu nahranou galerii na webu s popiskem, kde jste perfektně zůdraznila, že má na sobě klobouk značky Tonak. Takže prostě jak myška sedíte v rohu, abyste se nikomu nepletla, koukáte, co se kde děje, chytáte wifi a píšete články o výborné kávě Nespresso.
Je to opravdu práce, pro kterou by dalších tisíc žen zabíjelo? Kurva je! Když zahodíte vlastní ego a smíříte se s tím, že váš blog, který sleduje dvě stě lidí, je v tomhle světě jen pytel výkalů (jo, to hodně bolelo), a nikdo tam na vás nečeká s otevřenou náručí,  že za všechno musíte bojovat, psát zadarmo a nikdo vám nezaručí, že se vám to někdy nějak vrátí... když si všechno tohle uvědomíte, objevíte se uprostřed světa, kam se opravdu dostane jen elita a jste fakt šťastná a neuvěřitelně pyšná na svoji práci. A někdy se i nechtěně objevíte na instagramu Leoše Mareše. Ano, už mi to video neposílejte, vím o tom.  Děkuji Andree, Martinovi, Ivonce, Lucii, Radce, Mirce, Adri... Fakt jo.



úterý 21. června 2016

Daň za státnice

Bylo to hrozný, měla jsem namále, propotila jsem spoďáry, ale mám to! Největší hrozba za poslední čtyři roky zdolána - je čas přihlásit se k dalšímu studiu!
Pamatujete si, jak jsem v únoru psala něco o tom, jak je opravdu debilní nápad vzít si na učení na státnice pouze týden a doufat, že si vyberet zrovna TU otázku, na kterou jste se stihli naučit? Ano? Já si to očividně nepamatovala. A opravdu nejsem tak blbá nebo líná, abych se k tomu nedokázala dokopat dřív. Prostě to nešlo. Práce, přijímačky, ELLE - to všechno mi nedovolilo ke státnicím zasednout dřív. Týden před tím hororem, kdy začlo jít opravdu do tuhého a já si už čtvrtý den bezduše pročítala články o expresivitě, jsem si řekla a dost! Povídám vám, zasedla jsem k tomu a týden jsem nejedla, skoro nepila, nespala a furt se šprtala. Fuj, ten pocit už nikdy nechci zažít. Vždycky jsem se v kuse učila maximálně den, dva, na maturitu dokonce tři, ale týden? To je moc.
Nebudu to tu zbytečně ropatlávat, prostě jsem tam přišla, řekla vše, co vím, a ono to stačilo.

Budoucím generacím bych ale chtěla vzkázat - takhle to nedělejte! Nejen že vám z toho režimu, kdy dáváte jedno jídlo denně a pijete jenom kafe, téměř odejdou vlasy z hlavy a obličej přes tu vyrážku (budeme tomu říkat vyrážka, ale všichni vědí, že to jsou normální beďary) skoro není vidět... ale hlavně.. co se stalo - moje postava! Jsem tak chabá, že mám problém s tím uzvednout hrnek s čajem, zadýchám se jen, když vyjedu eskalátory, a nejhorší ne tom je, že mám z profilu větší břicho než prsa, poprvý v životě. Nikdy jsem k tomu sice neměla daleko, protože mi v tomhle souboji prsa nikdy moc nepomáhala, ale pořád je to strašná ostuda.

Je to daň, daň za to, že jsem to v to úterý dala na pána, pak vítězoslavně odkráčela do nejbližší hospody a po dvou pivech usla na stole. Daň za to, že kolem mě všichni chodili měsíc po špičkách a neodvážili se zeptat na to, kdy se hodlám učit. Daň za ty všechny dary a gratulace, které jsem po svém triumfu obdržela - a za ty opravdu moc děkuji :-)
Prostě jsem tlustá - je to tak! Takže nastoluji tvrdý režim - ok, je 11:34, já ještě nic nejedla ani nepila a cvičení se spolubydlící jsem právě zrušila kvůli tomu, abych mohla psát bakuli - tak od zítra!
Držte mi palce, abych v létě u vody nemusela běhat v tunice - to bych nepřežila. Pa!




pondělí 2. května 2016

Hořká chuť pampelišek

Nejraději ze všeho věji věnce z pampelišek. Je to pro mě činnost, ve které se zdokonaluji už nejméně osmnáct let. Tolik krátkých nebo naopak příliš dlouhých věnců, už pod mými rukami prošlo. Takových přetržených stonků, štípanců od včel a zelených kolen. Největší fuška byla vypilovat samotné zakončení, jako dítě jsem měla vždy připravený provázek, kterým jsem si pomohla, dnes už automaticky spolu s pampeliškami hledám vhodné stéblo trávy, kterým konec zavážu (hlavně dlouhé, tenké a dostatečně pevné). Ty pravé pampelišky vybírám svým kritickým okem, které dokáže projít celou rozkvetlou louku a utrhnout pouze pár vítězů. Zvláštní je, že vybrané pampelišky se vzájemně nijak nepodobají. Jedna je s velkým květem a krátkým tlustým stonkem, druhá zas svou délkou o pěkný kus vyčuhuje z celé natrhané kytice.
Jediná věc mě na vití pampeliškových věnců štve. A to ta hořkost, která celý proces provází. Víš, kterou hořkost mám na mysli. Vím, že víš.
Nejraději ze všeho mám jaro. Když všechno kvete, slunce tě dobíjí a ty máš chuť začít milovat, tvořit, stýkat se s novými lidmi, užívat si života a tak celkově je to období, kdy můžeš zapomenout na to, co bylo, a se vším začít od začátku.
Škoda, že stejně jako z pampelišek, nejde zaplést věnec ze všech těch chyb z minulosti, z těch jedovatých slov, špatných rozhodnutí, chvil, na které bych nejradši zapomněla, z lidí, kteří mají neustále potřebu mi podkopávat nohy, zaplést ho, zavázat stéblem a poslat po vodě. Bohužel tyhle pampelišky nejde mým kritickým okem vyzobat z rozkvetlé louky, tyhle pampelišky jsou hluboko zakořeněné v zemi a utrhnout nejdou. Jenomže to já nevím, proto pořád dokola zkouším trhat pampelišky, které si myslím, že se do věnce hodí nejlépe. Většinou to bývají ty, které jsou mi nejblíž. Přitom bych zrovna tyhle měla nechat růst, protože bez nich by ta louka nikdy nevykvetla. A tak mi na rukou zůstává hořká chuť pampelišek.
Proto, až mě příště zase uvidíš na louce trhat pampelišky, strč mi to připravené stéblo do koutku, lehni si se mnou do trávy a dívejme se vzhůru. Nejenže si rozšířím obzory, ale třeba i ucítím, tu sladkou vůni pampelišek. 

středa 6. dubna 2016

Instagram - věrný odraz mého já

Kdyby mi někdo řekl, popiš se... Mlčela bych. Daleko spíš bych si sedla k počítači a vytvořila se na papíře, promyšleně, s rozvahou. Nechci teď tady tahat z paty seznamy věcí, které mě baví a které ne. Stejně by to byl jen výpis nějakých smyšlených vlastností a aktivit - originálních, rádoby vtipných, hlavně, aby si ostatní řekli, ty jo, na tý holce něco je!
Fungovaly by stejně jako instagramová galerie. 
Dneska už všechno, co děláme, často neděláme pro sebe, ale proto, abychom to mohli vyfotit a předvést ostatním. Což samozřejmě teď není žádná dechberoucí myšlenka - ze všech těch instagramů, facebooků a snapchatů, si už dlouho střílejí "nerdi bez společenského života a starší generace, která je nemá, protože na tom neumí", zatímco my ostatní hrdě vystavujeme ty nejlepší životní momenty proceděné instagramovým filtrem.Třeba kdybych se já měla definovat pouze ze svého instagramu, tak jsem narcistní fiflena, která si libuje v drahých věcech, chodí pouze do snobských restaurací a každý den vypadá jak ze žurnálu. (Píše šmudla sedící tři hodiny u jednoho kafe, protože na druhý už nemá).
Možná o sobě nerada mluvím, protože slova nejdou vyfotit, vyretušovat a olajkovat a totálně mě odkryjí. Odkryjí mé slabiny! To, že se často zadrhávám, pletu pády a nenalézám ta správná slova. To se přece do mé imidže spisovatelky/bohem(ist)ky/holky od rány vůbec nehodí! Pokud o mně chcete něco vědět, tak se podívejte na můj profil, že jo.. Sice se tam nedozvíte, že v muzice jsem absolutně marná, skáču od Kluse k Bachovi, jak se mi zlíbí, a o současné scéně nevím zhola nic, také bych vám tam nikdy nepřiznala, že jména všech herců a hereček neznám kvůli tomu, že koukám na filmy, kde hrajou, ale hlavně proto, že projíždím na seznamu bulvár a hrozně ráda čtu ty největší špíny, i když je mi jasný, že jsou to kecy. (ale zase tam uvidíte, jak moc čtu dost těžký knížky a tisíc hipsterských fotek z filmového festivalu v KV)
Dřív jsem si z takových lidí dělala srandu, nejspíš proto, že jsem byla nerd bez společenského života, ale mně osobně spíš připadá, že jsem byla daleko víc společenská než dnes. Zapletla jsem se do toho kolotoče, kde s mobilem trávíte většinu svého času, dřív než jíte, tak fotíte, a když jste na pivu s kamarády, daleko radši probíráte na facebooku osobní život své spolužačky. Ajajaj, jak z toho ven?
I když je instagram jen falešné pozlátko, přece jen o člověku něco prozradí. Sice ne to, jaký je, ale jaký bych chtěl být. Ruku na srdce, máme to tak všichni. Ale proč ne?
Problém je, že mě to baví. Mám ráda ty chvíle napětí když čekáte na první lajk, poslední dobou jsem nezažila většího zklamání, než když můj černý kůn na instagramu selže a srdíčkama nepřebije ani namazaný chleba s máslem, který tam postovala má kamarádka. Baví mě sledovat instagramové světy mých kamarádů a ještě víc mě baví vytvářet si ten vlastní. Je to jedna velká společenská hra, ve které vyhrávají ti největší zoufalci.
----mimochodem, za každý váš názor k tomuto tématu budu ráda, fakt mě to totiž dost zajímá!



čtvrtek 10. března 2016

Koho v Turnově pozvat na pivo, abyste dostali slevu?

Žít v maloměstě, v mém případě tedy už jen vracet se do maloměsta, má rozhodně své kouzlo. Pro mě je zaručeně nejkouzelnější pozorovat své kamarády ze školky, ze školy, z dvorku za barákem, z altánu v parku nebo prostě jenom z hospody, jak se stávají dospělými, jak si hledají své místo ve společnosti a pomalu si prošlapávají svoji cestu ke kariérnímu úspěchu či k rodině. Už nejsme ta bezstarostná mláďata, která řešila tak maximálně výši svého kapesného, jež pak bez výčitek utratila v cukrárně za čokoládový pohár, ta z lepších rodin své deputáty pak rozfofrovala ve skateshopu za nové boty Adio. Dnes už si většina z nás vydělává sama a svoje boty Adio pečlivě zahrabala do nejtmavších koutů botníků a radši nakoupila elegantní kožené kotníkové boty, které se hodí vždy a ke všemu. Jedna část zakládá rodiny, ta druhá firmy a třetí si zakládá na dobrém vzdělání a studuje, brigádničí a chlastá do úmoru. V tomhle článku bych se ráda věnovala té druhé části. Myslím dost převapivě. Jelikož mě nesmírně baví pozorovat, kam to kdo dotáhnul, jak jsou někteří vlastně obrovsky šikovní a jak se z toho našeho malého městečka s dlouhou tradicí uprostřed Českého ráje vytváří mladé město s potenciálem.
Tak například Květerie. Moje kamarádka Adéla Bajerová si se svoji kamarádkou (no... kéž bych si pamatovala jméno, ale omlouvá mě to, že mi byla představována v pátek na plese po desáté hodině večerní) otevřely přímo květinový ateliér, kde vážou tak nádherné pugéty, že mě z nich zrak přechází. Popravdě, i když mám květiny ráda, vždycky jsem dávala přednost spíš natrhanému lučnímu kvítí, ze kterého se ještě drolí hlína, ale aspoň září barvami a vždy je něčím originální, než mostrózním kyticím z květinářství, které jsou ovbvázané několika křiklavými mašlemi a lýkem, postříkané stříbrným, zlatým a bílým třpytem a dozdobené jakýmsi zeleným křovím. Ale tohle, tohle to je úplně o něčem jiném. Vždy jsem věděla, že v tý Dvořákovce něco takovýho je a že v tom má Áďa prsty, ale když jsem pak viděla kytici, kterou dostala sestra od svého tajného ctitele k MDŽ (ano, ona dostala kytku, ne já, díky, Kubo), tak jsme se z toho málem po... Rychle jsem si musela vyfacebookovat, o co tady jakože jde a narazila jsem na perfektně odvedenou práci holek téměř v mým věku, který prostě a jednoduše dělají, co je baví a dělají to sakra dobře! Kdo nezná, hážu sem webovky i nějaký fotky a určitě si myslím, že se vyplatí si do Turnova pro kytku zajet klidně i z Prahy!

 




Další talentovanou osobou z mého okolí není nikdo jiný než Kačena. Kačena Měkynová. Tu v Turnově poznáte tak, že vám před obličejem zavlajou dlouhatánské blonďaté vlasy a nejspíš někde uprostřed Hluboké ulice, protože to si jde zrovna Kačka zkontrolovat svůj obchod s dámskou módou s názvem Kitty móda. Jo, ten název možná zní trochu sebestředně, ale je třeba upozornit na to, že obchod zakládala její maminka. Důležité je, že pokud jste z Turnova a už vás jednoduše nebaví jezdit nakupovat do Liberce, protože v Turnově jsou jenom vietnamci, sekáče nebo Kik, tak se určitě zajděte podívat tam. Protože prostě, kdo nemá na turnovským plese šaty od Měkynový a šperk od Pelce, tak je jednoduše out. Já si tam minule koupila podprsenku ve slevě za tři stovky, takže i když na šaty ještě šetřím, tak úplně mimo teda rozhodně nejsem. Kačka není pouze jenom úspěšná podnikatelka (prodavačka) ve světě módy, ona dokonce plete, šije a tak různě tvoří vlastní věci. A to je teprve jízda! Zvlášť co se svetrů týče. Myslím, že kdybyste se moc usmívali a večer v klubu ji koupili dost piv, určitě vám s radostí taky jeden uplete, protože originál je prostě originál a kdo by nechtěl svůj vlastní svetr upletený na míru? Fotky opět hovoří za vše!




Dalším význameným turnovským podnikatelem pod třicet je tvář plesové sezóny v Turnově Marek Pelc. Jeho šperky jsou totiž hlavní cenou každé tomboly, která u nás za něco stojí. Hned vedle poukázky na jeden rohlík ke snídani zdarma po dobu jednoho roku od pekáren Mikula. Marek pořádá jednou za půl roku dost fancy přehlídku nové kolekce svých šperků, kde se můžete zadarmo opít, takže už jen kvůli tomu se vyplatí sledovat jeho facebook. Já ho třeba sleduju. Minule jsem se dost opila. A šperk už mám taky... a dost krásnej! Takže, kdo má rád výstřední a zajímavou módu, doporučuju tyhle dva vykuky. Měkynovou a Pelce. Mimochodem šperky Von Reichsteiner vřele doporučuje i lucemburská topmodelka Madisson Stein, která se momentálně pohybuje nahá u Marka Pelce v pokoji a občas s námi zajde na nějakou zahradní párty. Třeba k Fričový.




No a abychom nezůstali jenom u holčičích kravin, ještě tu mám v záloze jednoho turnovskýho hipstra, který ve svý garážičce staví kola. Ano, prostě vezme součástky různě skoupený a postaví vám kolo, jaký si přejete, postříká ho klidně na růžovo a vy si potom můžete hezky pěkně stylově jezdit podél Jizery do Dolánek a zpátky klidně celý den. Popravdě víc tomu nerozumím. Vím jenom to, že patří do jádra turnovských bikerů a že bych se snad pro to růžový kolo i na jeden výlet do Dolánek s nima vydala, i když dávám přednost spíš pěší turistice. Jinak jmenuje se Michal Duda. Otevřeno má prej furt a poslední dobou má trochu roupy, tak by potřeboval zaměstnat. Dala bych ruku do ohně, že bude dost šikovný, protože můj kluk od něj kolo má a ten si šunty nekupuje, protože tomu dost rozumí. Urban Shots Bicychles zde!




Doufám, že teď už trochu jasnější, že Turnov není pouze město Granátu, Ludvíka Daňka a vařičů pervitinu. Je to město plné zajímavých lidí, co se schází společně u piva a v hlavě se jim rodí tyhle parádní nápady, které dokáží realizovat. Jsem pyšná na svoje kamarády. Fakt jo.

O tom, jakou má Turnov výbornou továrnu na čokoládu, nebo co všechno se tu dá ještě objevit, třeba zase někdy příště.