úterý 7. listopadu 2017

Jak napsat knihu za jeden týden?

Upozornění: Pojďme si napřímo říct, že titulek je víc než zavádějící. Zaprvé tento čánek nebude žádným návodem na to, jak napsat knihu. Zadruhé kniha napsat za týden jde, ale výsledek nestojí za nic. Já se do toho ale pustila a moc jsem si přála, aby ta kniha za něco stála.

Pondělí

Klasické pondělí. Všechno je naprd. Nejradši bych se celý den válela v posteli. Místo toho ale dřepím ve škole od 11 do 7 večer. Při čekání na poslední seminář mě napadne, že si projedu na internetu literární soutěže, třeba mě něco chytne a donutí napsat krátkou povídku, abych konečně mohla plnit svůj autorský šuplíček. A co se nestalo.

Literární soutěž Albatrosu.

Zadání bylo jasné - napsat knihu pro děti na zadané téma do 31. 10. Skvělý! To stíhám! Kolikátého je? 23.10. 
OUKEJ
A tak to všechno začalo.
Celý následující seminář jsem strávila vymýšlením tématu a nastíněním osnovy. To by šlo. Rýsoval se mi pěkný příběh. Jak ale začít? První odstavec šel rychle, druhý už tolik ne, konečně jsem dopsala kapitolu. Vrátila jsem se k prvnímu odstavci a rozhodla se ho celý smazat. A pak ta neodbytná otázka, která mi celý týden vrtala v hlavě. Je tohle vůbec pro děti?
Potřebovala jsem své sudičky. Někoho, kdo mi bude stát za zadkem a usměrňovat moje kreativní uvažování.
"Opravdu chceš, aby v knize pro děti vystupovala pětiletá lesbička?" ptala se nevěřícně jedna ze sudiček.

Úterý

Den jako malovaný pro druhou, třetí a čtvrtou kapitolu. Měla jsem to rozplánované. Pokud chci, aby kniha obsahovala 20 kapitol, musím každý den napsat aspoň tři. Nejlépe, abych to měla už v neděli dopsané celé a v pondělí jen kontrolovala a přepisovala.

Jenže. Úterý nebyl ten nejvhodnější den pro psaní. Sedla jsem si k tomu. A nic. Pro inspiraci jsem zkoukla pár videí na YouTube, dva nesnesitelné díly seriálu Trapné padesátky (proboha proč???) a zbytek dne jsem věnovala sociálním sítím.

OK. Změna plánu. Kapitol bude jen patnáct.

Středa

Mít své sudičky byl nápad pěkně na hovno. Protože vám věří, fandí, podporují vás a vy už nemůžete vycouvat.
A to že jsem ve středu fakt chtěla.
Horko těžko jsem ze sebe dostala dvě kapitoly, jedna trapnější než druhá. Zjistila jsem, že o současných dětech netuším vůbec nic. Tak jsem se do té své "pohádky" snažila narvat všechno, co se dalo. Od youtuberů, přeš klauny, až po hru na princezny a vaření z kopretin.
Také jsem toho dne vlítla do knihovny a pročetla všechny dětské knihy, co kdy vyhrály tu soutěž. Depka jako hovado. Abych uspěla, musela bych napsat minimálně druhýho Malýho prince a ne příběhy o tom, jak si děti ve školce rozbíjí autíčka.
Plán číslo B, musím do toho dostat emoce. Šikanu, sociální otázky, sourozeneckou lásku, whatever. Nejlíp všechno.

Čtvrtek

V tomhle bordelu se nedá psát. Musím si uklidit stůl. Dobře, tak ještě koupelnu, jinak to nikdy nenapíšu. A když už jsem si tu tak hezky uklidila, tak si to vyfotím na Instagram a rovnou celýmu světu prozradím, že píšu knížku. Přijde mi to totiž cool. (Ano, pořád patřím mezi ty lidi, co používají slovo "cool", noaco)
Ještě pár selfíček, několik dílů Přátel a jde se na to!

Další kapitola za mnou. Díky bohu, konečně to dostává nějakou podobu. Jsem na sebe pyšná.
"Hele, to bys měla přepsat, to je hrozný." sudičky se ozvaly. Krucinál.

Změna plánu - kapitol bude 10. Nazdar.

Pátek

"Když to dopíšeš, můžeš si vzít tu moji bundu, co se ti tak líbí." nabídla jedna ze sudiček. Konečně pořádná motivace! Potřebuju ji jako sůl.
Z pomyšlení na psaní se mi dělá zle. Co věta, to hodina. Jen zbytečně ztrácím čas. Proč radši nepíšu něco, za co dostanu zaplaceno? Nebo proč radši neumyju nádobí? Jakub už ze mě šílí. Naoko mě podporuje, ale je mi jasný, že si pokládá úplně ty stejné otázky.
Dobře, čumět tři hodiny do zdi a tvrdit, že formuluju větu, není úplně značka ideál, ale teď už to vzdát nemůžu. Přece. Co ta bunda?

"Hele, to je jenom tvůrčí krize, to je normální. Měla by ses jít odreagovat a zítra to bude zase lepší."

Sobota

Kocovina.

Neděle

Kocovina a jedna kapitola k tomu. Větší zoufalství jsem snad ještě nezažila. Chtěla jsem mít dneska už dopsáno a zatím podle mého plánu nejsem ještě ani v půlce. Sudičky mi už nenápadně naznačují, ať se na to vykašlu. Brečím, rvu si vlasy, žeru ananasový pizzy. Jediné, co mě drží nad vodou, je nacvičování si mého děkovného proslovu před zrcadlem.

"Chtěla bych poděkovat porotě, mým sudičkám a rodině, která mi byla bezbřehou inspirací...Děkuji. Věřím, že tato výhra bude pouhým odrazovým můstkem pro mou spisovatelskou dráhu. Děkuji. Děkuji." Zvykl. "Děkuji."

Knížku napíšu! Jen bude mít 7 kapitol.

Pondělí

Sakra, sakra, sakra! Zítra je uzávěrka! A mně zbývají ještě dvě kapitoly. Velké finále. Ty emoce teď musí vystřelit.
A taky že vystřelily. Střídavě brečím a směju se. Do toho vykřikuju náhodná slova. Moje spolubydlící měla jít do hospody, ale když vidí můj nafialovělý obličej, zůstává.

Úterý

Dávám sudičkám přečíst finální verzi.

"Jako... možná to bude spíš tou menstruací, ale musím se přiznat, že mě ten konec rozbrečel."

Všechno ze mě spadlo. Ať to dopadne, jak chce, dokázala jsem to. Za týden jsem napsala knihu, která na lidi nějak působí. Není to Malý princ dvojka, je to moje první knížka. A jsem za to fakt neskutečně ráda.

Děkuji, sudičky moje.






čtvrtek 5. října 2017

Týden schizofrenika

Někdy mám pocit, že se ve mně ukrývá několik různých osobností.
Jeden den jsem studentka žurnalistky. Vedu se svými učitely intelektuální rozhovory, chodím na přednášky, zapisuju si poznámky, s nadšením pročítám Respekt a chci rozumět všem souvislostem. A večer jdu se spolužáky na pivo, kde probíráme předVOLEbní situaci. Tak je mi dobře.

Druhý den se ocitám na pohovoru v korporátu, kde se hlásím na marketingovou pozici. V košili a saku vyprávím o tom, jak jsem kreativní, jak miluju sociální sítě a mám ty nejlepší nápady na světě. Jsem profesionál bez jediné vady. Nelžu. Užívám si svět dospělých, kde se vydělávají peníze, a toužím do něj patřit. Tak je mi  dobře.

Třetí den dobíhám tramvaj, abych se dostala včas do práce. Převlíkám se do bílého trika s potiskem Globusu, beru kšiltovku,  visačku na krk a u mrazáků si stoupám k ochutnávkám Racio chlebíčků, abych zvýšila jejich prodeje. Přešlapuju z nohy na nohu a odpočítávám minuty. Pak si ale začnu užívát tu svobodu mysli, kdy nemusíte nic vymýšlet, nic předstírat, pouze opakujete větu: "Dobrý den, ochutnejte tento výborný zdravý chlebíček s chia semínky." A je mi dobře.

Čtvrtý den otvírám svůj homeoffice. Celodenní práce zahrnuje postování, lajkování a komentování fotek na všech třech instagramových účtech, které spravuji. Článek do Reportéra, článek na Trainees, článek na můj blog. Maily, telefonáty, příspěvky na Facebook. Přítel by řekl, že se hrozně flákám a nechápe, proč místo toho radši neutřu prach. Neflákám se, jen nedělám nic, co by mi vydělalo aspoň na nudle u číňana. I tak je mi dobře.

Pátý den se už flákám opravdu. Měla bych se spíše ujmout role hospodyně v domácnosti, ale jelikož už jsem od děstství hrozně líná, utřu aspoň ten prach, aby Kuba neremcal, a pak si vytvořím trochu jiný program. Procházka se psem, hodina jógy, oběd u babičky, čumění na seriály, koukání do stropu, říkání si, jo, kdybych byla v Praze, mohla bych ze sebe aspoň dělat hipstra v Kavárně, co hledá jméno. Takhle jsem prostě jenom maloměstský povaleč, nemakačenko, příživník, kterému je takhle dobře.

Blbý je, že nevím, jak z toho ven. Kloubení Prahy, Turnova, přítele, psa, mé práce, mých snů a mé osobnosti je tak složité, že se ze mě stává rozpolcený magor. A teď babo raď. Poradíte?


pondělí 25. září 2017

Na rozcestí

Ani se nestačím divit, že už je to rok od posledního článku. V té době jsem byla rozhodnuta hubnout, protože jsem si z dovolené v Chorvatsku odvezla depku. Hm. V tom případě se u mě za ten rok nic nezměnilo. Včera jsem se vrátila z Říma a pocity mám velmi podobné.
Možná se divíte, proč jsem z ničeho nic přestala psát, bez rozloučení, bez vysvětlení, prostě čau mňau. S několika z vás jsem o tom vedla sáhodlouhé rozhovory u piva a pokládala jsem věc za uzavřenou. Tento blog jsem založila v době, kdy jsem na tom nebyla nejlépe. Tzv. období temna, jak se říká. Samozřejmě, že v tom byl chlap, co jiného by taky mohlo zajímat dvacetiletou holku v rozpuku. A co jiného by ji taky mohlo dostat na kolena než to, že se na ní jeden z těch úžasňáků  vykašlal.
Nedávno jsem si pročítala všechny články a fascinovalo mě, jak mi vlastně psaní blogu změnilo život. Říkala jsem si, abych mohla něco psát, musím přece něco první zažít, a tato myšlenka mě hnala dopředu. Díky tomu jsem nasbírala zkušenosti, ze kterých budu čerpat snad celý život. Stáž v ELLE, cesta do Ameriky a taky nesmím zapomenout na ty eskapády při hledání nového prince. Úspěch střídal pád a já všechno pečlivě zaznamenávala sem. To dobré jsem tím zpečetila a z toho zlého jsem si udělala srandu. A bylo.
Přesně rok na to, co jsem začala psát blog z důvodu, abych změnila svůj život, (nekecám, opravdu to byl přesně rok), jsem svého prince našla. A další články už byly jen nucené výplody čehosi. Neměla jsem o čem psát, byla jsem prostě šťastná.
Dnes mi přijde, že jsem opět na rozcestí. Ne, s nikým se nerozcházím (zatím), neumírám (snad), škola mě baví (dejme tomu), začínám pracovat na své kariéře (horko těžko). Jak sami vidíte, v hlavě se mi honí spoustu pochybností, takže si pohrávám s myšlenkou, že opět vyzkouším zázračnou Zoe a třeba se všechno tak nějak vyřeší samo. Co si o tom myslíte? Šli byste do toho se mnou?

pondělí 19. září 2016

Hubnu! Hubni se mnou.

Už jsem se na to psaní chtěla vyprdnout, protože znáte to, škola dodělaná, tak už není důvod prokrastinovat, jenže jsem pak zas byla na jedný párty, přišla za mnou holčina a že čte můj blog atd. a to mě vždycky tak potěší, dojme a nakopne (ikdyž třeba v tu chvíli držím profíkovskej poker face), že prostě zase něco napsat musím, abyste vy cácory měly co číst.
A musím vám něco říct. Ale jen opravdu v rychlosti. Nedávno jsem byla se svým klukem na dovolený (nebojte, tenhle článek nebude o tom, jak to bylo perfektní, ani o tom jak nebylo) a vlastně mě ten můj kluk viděl poprvý pořádně na denním světle v plavkách, jakože téměř nonstop. Do tý doby jsem si myslela, že sice mi ty mražený pizzy a vanilková zmrzlina jdou trošku do bříška, ale že si pořád udržuji jakž takž svoji váhu, o který google říká, že je to dobrá váha, takže jsem na nějaký hubnutí, diety a cvičení kašlala. Jím, co jíst chci, v jakoukoliv denní i noční dobu a nazdar. Jenže to byste nevěřili, co provede taková jedna romantická chvilka. Chcete  fotku se svým klukem na velkým šutru v moři a musíte ji fotit na osmkrát, protože máte všude buď vylezlý břicho,  tlustý stehno nebo divně provislou kůži na ruce a podobně. Takže Jakub zpruzelej, že musí půl hodiny sedět na tý skále, která ho tlačila do zadku a já při pohledu na osmou fotku, kde mi pro změnu z plavek při krkolomné poloze, aby nic nebylo vidět, vylezlo to nejcennější, co mám, odběhla do stanu a tam zbytek dne usedavě bulela, že jsem nechutná.
Prostě tohle se musí změnit. Máte někdo nápad, jak by to mohlo jít, abych se nemusela účastnit společných cvičeních ve fitkách, nikam neběhala, neplatila si sumy za osobního trenéra, bavilo by mě to a nemusela bych mít furt hlad nebo si složitě vyvařovat? Děkuji za všechny vaše cenné rady! Zatím to teda vidím jen na omezení mražené pizzy a vanilkové zmrzliny a že si třeba udělám ráno pár kliků s tím, že začnu na jednom, protože už je ten jeden je pro mě výzva minimálně na týden práce. Taky bych byla nejradši, aby se ke mně někdo připojil, a věřím, že se někdo najde, protože mám spoustu kámošek i kámošů, co to taky potřebujou, abychom se mohli vzájemně hecovat. Tak co? Kdo hubne se mnou?

pondělí 25. července 2016

#ellebeautylounge

Po všech těch radostech a strastech, které státnice provázely, jsem prvního července všechno hodila za hlavu a vyrazila na filmový festival do Varů. Pracovně, jak jinak. I když tahle práce je spíš odměna. Jak by řekla šéfredaktorka nejčtenějšího módního časopisu, je to práce, pro kterou by dalších tisíc holek zabíjelo. Nevím, jestli zabíjelo, ale určitě by pár vyškrábaných očí a několik trsů vytržených vlasů padlo za vlast. Naštěstí jsem se prát nemusela, maximálně s kufrem, do kterého jsem svou celou letní garderóbu (škoda, že celý festival pršelo a byla zima) a šestery boty jen těžko vměstanala.
Mým úkolem bylo tvořit web, který čtenářům ukáže atmosféru ze zákulisí filmového festivalu. Z míst, kde se hvězdy líčí na červený koberec, oblékají luxusní róby a klábosí o filmech. Super!
Celebrity, večírky, krásné šaty, šampaňské, artové filmy, kocovina, arogance, závist, snobství, soutěživost, přátelství, úspěch, dokonalost - to všechno jsou Karlovy Vary. Je to jiný svět. Ne pro každého. Ne pro holku z vesnice, která nakupuje v sekáčích, někdy jí čínský polívky a používá levnou řasenku. Co si budeme povídat, mezi tím vším jsem neznamenala vůbec nic. Mezi lidmi, kteří soutěží o to, kdo má víc followerů na instagramu, se svojí slabou stovkou jen těžko zapadnu. Mezi lidmi, kteří večeří humry a snídají kaviár, já se svým Rio Mare jen po výplatě a za odměnu, budu stěží dělat machra. Mezi lidmi, kteří dávají za návštěvu kadeřníka tisíce, se svým domácím růžovým ombré za hvězdu spíš nebudu.
Ani jako online redaktorka ELLE Beauty Lounge, protože moje práce stejně tolik vidět není. Děkuje se vizážistkám za dokonalý make-up, vždy se ocení práce kadeřnic, které musí x hodin stát na nohách a vytvářet jeden drdol za druhým a celou nádheru završí fotka na balkóně, kterou cvakne talentovaná fotografka. Ale žádná celebrita za vámi nepřijde, že děkuje za tu nahranou galerii na webu s popiskem, kde jste perfektně zůdraznila, že má na sobě klobouk značky Tonak. Takže prostě jak myška sedíte v rohu, abyste se nikomu nepletla, koukáte, co se kde děje, chytáte wifi a píšete články o výborné kávě Nespresso.
Je to opravdu práce, pro kterou by dalších tisíc žen zabíjelo? Kurva je! Když zahodíte vlastní ego a smíříte se s tím, že váš blog, který sleduje dvě stě lidí, je v tomhle světě jen pytel výkalů (jo, to hodně bolelo), a nikdo tam na vás nečeká s otevřenou náručí,  že za všechno musíte bojovat, psát zadarmo a nikdo vám nezaručí, že se vám to někdy nějak vrátí... když si všechno tohle uvědomíte, objevíte se uprostřed světa, kam se opravdu dostane jen elita a jste fakt šťastná a neuvěřitelně pyšná na svoji práci. A někdy se i nechtěně objevíte na instagramu Leoše Mareše. Ano, už mi to video neposílejte, vím o tom.  Děkuji Andree, Martinovi, Ivonce, Lucii, Radce, Mirce, Adri... Fakt jo.



úterý 21. června 2016

Daň za státnice

Bylo to hrozný, měla jsem namále, propotila jsem spoďáry, ale mám to! Největší hrozba za poslední čtyři roky zdolána - je čas přihlásit se k dalšímu studiu!
Pamatujete si, jak jsem v únoru psala něco o tom, jak je opravdu debilní nápad vzít si na učení na státnice pouze týden a doufat, že si vyberet zrovna TU otázku, na kterou jste se stihli naučit? Ano? Já si to očividně nepamatovala. A opravdu nejsem tak blbá nebo líná, abych se k tomu nedokázala dokopat dřív. Prostě to nešlo. Práce, přijímačky, ELLE - to všechno mi nedovolilo ke státnicím zasednout dřív. Týden před tím hororem, kdy začlo jít opravdu do tuhého a já si už čtvrtý den bezduše pročítala články o expresivitě, jsem si řekla a dost! Povídám vám, zasedla jsem k tomu a týden jsem nejedla, skoro nepila, nespala a furt se šprtala. Fuj, ten pocit už nikdy nechci zažít. Vždycky jsem se v kuse učila maximálně den, dva, na maturitu dokonce tři, ale týden? To je moc.
Nebudu to tu zbytečně ropatlávat, prostě jsem tam přišla, řekla vše, co vím, a ono to stačilo.

Budoucím generacím bych ale chtěla vzkázat - takhle to nedělejte! Nejen že vám z toho režimu, kdy dáváte jedno jídlo denně a pijete jenom kafe, téměř odejdou vlasy z hlavy a obličej přes tu vyrážku (budeme tomu říkat vyrážka, ale všichni vědí, že to jsou normální beďary) skoro není vidět... ale hlavně.. co se stalo - moje postava! Jsem tak chabá, že mám problém s tím uzvednout hrnek s čajem, zadýchám se jen, když vyjedu eskalátory, a nejhorší ne tom je, že mám z profilu větší břicho než prsa, poprvý v životě. Nikdy jsem k tomu sice neměla daleko, protože mi v tomhle souboji prsa nikdy moc nepomáhala, ale pořád je to strašná ostuda.

Je to daň, daň za to, že jsem to v to úterý dala na pána, pak vítězoslavně odkráčela do nejbližší hospody a po dvou pivech usla na stole. Daň za to, že kolem mě všichni chodili měsíc po špičkách a neodvážili se zeptat na to, kdy se hodlám učit. Daň za ty všechny dary a gratulace, které jsem po svém triumfu obdržela - a za ty opravdu moc děkuji :-)
Prostě jsem tlustá - je to tak! Takže nastoluji tvrdý režim - ok, je 11:34, já ještě nic nejedla ani nepila a cvičení se spolubydlící jsem právě zrušila kvůli tomu, abych mohla psát bakuli - tak od zítra!
Držte mi palce, abych v létě u vody nemusela běhat v tunice - to bych nepřežila. Pa!




pondělí 2. května 2016

Hořká chuť pampelišek

Nejraději ze všeho věji věnce z pampelišek. Je to pro mě činnost, ve které se zdokonaluji už nejméně osmnáct let. Tolik krátkých nebo naopak příliš dlouhých věnců, už pod mými rukami prošlo. Takových přetržených stonků, štípanců od včel a zelených kolen. Největší fuška byla vypilovat samotné zakončení, jako dítě jsem měla vždy připravený provázek, kterým jsem si pomohla, dnes už automaticky spolu s pampeliškami hledám vhodné stéblo trávy, kterým konec zavážu (hlavně dlouhé, tenké a dostatečně pevné). Ty pravé pampelišky vybírám svým kritickým okem, které dokáže projít celou rozkvetlou louku a utrhnout pouze pár vítězů. Zvláštní je, že vybrané pampelišky se vzájemně nijak nepodobají. Jedna je s velkým květem a krátkým tlustým stonkem, druhá zas svou délkou o pěkný kus vyčuhuje z celé natrhané kytice.
Jediná věc mě na vití pampeliškových věnců štve. A to ta hořkost, která celý proces provází. Víš, kterou hořkost mám na mysli. Vím, že víš.
Nejraději ze všeho mám jaro. Když všechno kvete, slunce tě dobíjí a ty máš chuť začít milovat, tvořit, stýkat se s novými lidmi, užívat si života a tak celkově je to období, kdy můžeš zapomenout na to, co bylo, a se vším začít od začátku.
Škoda, že stejně jako z pampelišek, nejde zaplést věnec ze všech těch chyb z minulosti, z těch jedovatých slov, špatných rozhodnutí, chvil, na které bych nejradši zapomněla, z lidí, kteří mají neustále potřebu mi podkopávat nohy, zaplést ho, zavázat stéblem a poslat po vodě. Bohužel tyhle pampelišky nejde mým kritickým okem vyzobat z rozkvetlé louky, tyhle pampelišky jsou hluboko zakořeněné v zemi a utrhnout nejdou. Jenomže to já nevím, proto pořád dokola zkouším trhat pampelišky, které si myslím, že se do věnce hodí nejlépe. Většinou to bývají ty, které jsou mi nejblíž. Přitom bych zrovna tyhle měla nechat růst, protože bez nich by ta louka nikdy nevykvetla. A tak mi na rukou zůstává hořká chuť pampelišek.
Proto, až mě příště zase uvidíš na louce trhat pampelišky, strč mi to připravené stéblo do koutku, lehni si se mnou do trávy a dívejme se vzhůru. Nejenže si rozšířím obzory, ale třeba i ucítím, tu sladkou vůni pampelišek.